Ke komornímu setkání inspirovanému koncem školního roku jsme se díky laskavé pohostinnosti pana faráře Pavla Macha sešli ve středu 21. června 2017 na dvoře římskokatolické fary a děkanství v Mnichově Hradišti. Neměli jsme žádné ústřední téma; naším cílem bylo ohlédnout se za uplynulým školním rokem, mluvit o tom, co je pro každého z účastníků důležité, a zamyslet se nad tím, co učitelství znamená, co dává či bere učitelům, žákům, rodičům, obci.
„Učitelství bylo nejtěžší ze všech mých zaměstnání,“ řekl na úvod náš host Jaromír Gottlieb, který kromě učitelství pracoval například jako truhlář nebo ředitel muzea.
V hovoru jsme se volně přesouvali z tématu na téma a inspirujíce se navzájem mluvili jsme o učitelských vzorech, o zkušenostech učitelských i rodičovských, o nedostatcích výuky na pedagogických fakultách, o škole jako centru života obce. Uvědomili jsme si, že lidskost, lidský přístup a zralá osobnost jsou pro učitele důležitější než odbornost. Diskutovali jsme o Howardu Gardnerovi a jeho teorii mnohočetných inteligencí a o tom, jak je pro každé dítě důležité zažít úspěch, zazářit; škola by mu pro to měla vytvořit prostor. Učitelství vybízí k trvalému „opravování společnosti“, totiž k promyšlenému uplatňování takového způsobu výuky, který zprostředkuje nejen vědomosti, ale bude trvale přispívat ke zlepšení toho, co ve společnosti pokulhává.
„Jsem hrdá, že jsem učitelka, a jsem hrdá, že jsem z toho neutekla. Je to moje cesta,“ řekla na závěr jedna z účastnic. Pěkné vyslání do prázdnin, že?